Milan Scholz, historik srovnávacích dějin (2009 PhDr., 2017 Ph.D., Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, specializace obecné a komparativní dějiny), nezávislý analytik, interdisciplinární badatel v oblasti společenských věd.
Polem zájmu Milana Scholze se staly teorie a metodologie srovnávání, dějiny idejí, filozofie dějin, otázka hledání identity, geografické rámce socioekonomických a historických procesů. Opakovaně se vrací k otázkám centrálnosti a perifernosti, marginality a jinakosti pojímaným filozofující optikou. V tomto metodologickém zarámování se výrazným tématem jeho publikací stalo myšlení T. G. Masaryka studované ve srovnávací perspektivě. Je členem nepolitického občanského sdružení Masarykovo demokratické hnutí (dle občanského zákoníku z roku 2012 zapsaný spolek), organizace přibližující společnosti 21. století aktuálnost a trvající, ale i transformující se význam Masarykových idejí a představ v digitálním věku.
Milan Scholz je teoretikem, který teorii pokládá za užitečnou praxi svého druhu, za reálný svět se svébytnými atributy. Společně s T. G. Masarykem sdílí mínění, že „meč bez teorie není zbraní, nýbrž zůstává jen kusem železa“. Od dětství znalec a náruživý milovník map nenalezl podobně vřelý vztah k cestování do dalekých končin. Před bezprostředním zážitkem dával často přednost nepřímému prožívání, systematickému zkoumání a pozorování, méně intenzivně působícímu, zato však dlouhodobějšímu a hlubšímu způsobu pronikání k jádru problémů. V průběhu let se systematicky učil jedenáct cizích jazyků, osm cizích jazyků používá při své práci a v nich psané texty cituje ve svých publikacích. Zastával přitom podobně jako historik Fernand Braudel názor, podle kterého se nejen jazyk sám, nýbrž i ta která kultura řídí svou gramatikou. Společně se sociologem Thomasem Luckmannem pak vycházel z přesvědčení, že jazyk představuje „kulturní apriori“ – protože to, co jím nelze vyjádřit, nelze ani myšlením uchopit, je právě v jazyce skryt jeden z hlavních klíčů ke srovnání myšlenkových světů.
Klíčovou úlohu v rámci lidského poznání Milan Scholz vždy přisuzoval autodidaktickému přístupu. Je v tomto kontextu zastáncem metodologického a oborového individualismu, který se neváže oborovými hranicemi, předdefinovanými myšlenkovými proudy ani zažitými kategorizacemi problémů.
Dlouhé hodiny strávené v prostoru mezi knihami a psacím stolem kompenzuje vysokými cyklokilometrovými dávkami ve sportovně-kondiční i turistické podobě a zahrádkařením, jež patřilo k jeho životní náplni od nejútlejšího věku. Krajina dalekých obzorů, vysoké oblačné nebe nad hlavou a mechanický pohyb v prostoru směrem k nedohlednu mu za každého počasí a ročního období usnadňují intelektuální katarzi, dodávají myšlenkovou inspiraci a zlepšují nezřídka chmurnou náladu.