Druhé břehy

Esej s fotografiemi / Řeka je hranice a rozdělovník, přirozená mez, která se stala i mezí symbolickou. Odedávna oddělovala, ba vzájemně odřezávala geograficky blízké světy. Nedostupná blízkost zřetelně viditelného druhého břehu dráždila svou neuchopitelností a provokovala představivost. V dobách, kdy mosty nepatřily k častým zjevům, znamenalo překročení řeky zlom bez možnosti návratu – starořecký Charón převážel na své bárce přes řeku Léthé poutníky mezi životem a smrtí, Caesar, dosavadní správce Galie, překročil při svém tažení za ovládnutím celé Římské říše řeku Rubikon a ono „překračování Rubikonu“ se od tehdy stalo již navěky synonymem pro vykročení ze sebe sama směrem do nejistého neznáma, do nové dimenze nadějí i obav. Ne nadarmo získal svou symboliku i termín „most“ a pomyslné mosty začaly překlenovat nejen řeky a údolí, nýbrž i kulturní, mezilidské a jiné propasti.

Vzpomínám si živě, jak jsem ještě jako gymnazista otevřel objemnou, takřka devítisetstránkovou knihu od francouzského filosofa a sociologa Raymonda Arona Historie XX. století a mé oči padly na první věty publikace. V nich editor tohoto posmrtně vydaného souboru sebraných Aronových spisů vylíčil pohnutky, jež Arona, vlivného myslitele skeptického vůči ideologickému a zideologizovanému způsobu nazírání světa, vedly a motivovaly k uvažování nad soudobými evropskými a světovými dějinami. Aron se roku 1965 vyznal, že úmysl „uvažovat o dějinách ve chvíli, kdy se vytvářejí“ pojal před čtyřiceti lety jako mladý dvacetiletý muž, když na březích Rýna, oné hraniční francouzsko-německé řeky, četl díla profilových německých myslitelů, Hegela, Marxe a Webera. Chtěl přitom „luštit význam a nezapomínat, že tento význam není vepsán ve faktech ani předem stanoven“, a chtěl tak činit v roli „angažovaného diváka“.

Nevím, jestli Aron jako dvacetiletý mladík skutečně sedával na trávě rýnských břehů a četl za letních večerů s pohledem na druhý německý břeh zalitý zapadajícím sluncem zářícím zpoza svých zad německé filosofy. Snad se jednalo jen o metaforický obrat vyslovený s cílem nabudit představivost posluchačů a čtenářů. A nebo Aron možná po letech uvedl nepřesný časový údaj (chtěl říct ne před čtyřiceti, nýbrž před nějakými čtyřiceti lety) a na březích Rýna sedával až o pět let později za svého studijního pobytu v německém Kolíně, takže se třeba o francouzsko-německou hranici vůbec nejednalo. Tyto podrobnosti jsem však na samém počátku 21. století neznal, protože o Aronovi jsem mnoho nevěděl, wikipedie existovala jen v zárodcích a v běžných českých encyklopedií byla o tomto mysliteli pouze stručná zmínka.

Vím ale, že vzbudit imaginaci se Aronovi skutečně povedlo. Jeho knihu jsem tehdy nedočetl ani do třetiny, avšak ten břeh Rýna, na němž sedí „angažovaný divák“ a čte autory z druhé strany řeky, se mi vryl do paměti. Vzpomněl jsem si na něj vždy, když jsem se ocitl na mně dobře známých labských březích a viděl v prostoru za vodou to blízké, avšak zároveň nepřiblížitelné a tudíž nedotknutelné. Za řekou, podobně jako na nesčetných jiných březích velkých i malých toků, stojí ve vzdálenosti pouhých pár set metrů dobře patrné kontury stromů a stavení, nelze se k nim však přiblížit jinak než přes kilometry vzdálený most. Postavy, jež jdou po druhém břehu a jejichž hlasy matně doléhají k uším tak, že lze spíše tušit význam jejich hovoru než mu rozumět, pozorovatel zblízka nikdy neuvidí. Než dorazí k mostu, překročí jej a dobere se na ona místa, kterými teď procházejí, už budou dávno a beze stopy úplně někde jinde.

Významy věcí za řekou, jež chtěl vlastně v dějinách i aktuálním dění luštit Aron, vidíme vždy jen zdálky a vždy za cenu míjení, za cenu mimoběžnosti mezi pozorovatelem a pozorovaným. „Angažovaný pozorovatel“ se neustále setkává s nedotknutelností druhého břehu a napadá jej přitom myšlenka mírně zdeformovat verše raného německého romantismu od Friedricha Hölderlina a dát jim podobu „blízko je, a přesto nelze se dotknout“ (pozn.: v autentické Hölderlinově verzi se hovoří o blízkosti Boha a souběžné těžkosti pochopit jej- nah ist – und schwer zu fassen der Gott). Tak je to s jednotlivci, tak je to s národy, tak je to s civilizacemi. Snad právě proto je ale pohled přes řeku na druhý břeh pokaždé tolik zajímavý a excitující – věci si pravé kouzlo uchovávají jen do chvíle, než se projeví v detailu, do momentu, do kdy rozostřený pohled zpovzdálí ponechává prostor pro představivost a fantazii. Právě do tehdy jsou největším zdrojem inspirací a motivací, které pozvolna vadnou vstupem na druhý břeh, a je přitom jedno, jestli je překračována osudová řeka Rubikon nebo přemostěný tok, z jehož druhého břehu se lze kdykoliv vrátit .

Citace tohoto článku (doporučený formát): SCHOLZ, Milan: Druhé břehy. Verze 1.0. In: milanscholz.cz, 28. 12. 2020, https://milanscholz.cz/druhe-brehy/

Sdílet/Share this