Kniha Milana Scholze o Masarykovi a Dmowském

MILAN SCHOLZ: České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě.  Praha: Ústav T. G. Masaryka  2020.

653 stran, ISBN 978-80-86142-61-6, pevná vazba, shrnutí polsky, německy a anglicky, Streszczenie Zusammenfassung Summary

České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě

Odkud přicházíme? Kam patříme? Kdo jsme? V co máme věřit? Jaké jsou vyhlídky do budoucna?  Co je třeba změnit a jak k takovéto změně dospět? O zodpovězení těchto základních otázek lidské existence a národní identity se před sto lety pokoušeli Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) na české (československé) a Roman Dmowski (1864-1939) na polské straně.

Masaryk a Dmowski náleželi k předním aktérům veřejného a politického dění svých zemí. Před rokem 1914 ovlivnili českou a polskou politiku a politické myšlení. Během první světové války se postavili do čela československé a polské exilové politiky (Masaryk jako předseda Československé národní rady, Dmowski jako předseda Polského národního výboru). V poválečném období se však jejich životní dráha výrazně rozcházela. Masaryk se stal prezidentem Československa a symbolem československé identity, Dmowski reprezentoval spíše opozici vůči hlavnímu proudu na polské politické scéně. Kniha je výsledkem komparativního výzkumu, mapuje život a dílo obou osobností a srovnává jejich uvažování o identitách a společnosti.

Související: Recenze knihy Milana Scholze o Masarykovi a Dmowském v polském periodiku Colloquia Humanistica

Srovnání ceny knihy u prodejců (heureka.cz)

OBSAH

ÚRYVKY Z KNIHY

Místo úvodu – životopisné srovnání

Předválečné období

… Tomáš Garrigue Masaryk narozený roku 1850 vstoupil na veřejnou scénu v chronologickém ohledu dříve než o čtrnáct let mladší Roman Dmowski a jako univerzitní filosof a společensky angažovaný akademik s přesahem k erudované publicistice se stal výrazným zjevem českého intelektuálního života již brzy po svém příchodu do Prahy roku 1882. Roman Dmowski se na počátku své životní dráhy po dokončení univerzitních studií přírodních věd se specializací na biologii rozhodoval mezi akademickou kariérou na univerzitě a veřejným (politickým) působením s těžištěm v oblasti národně-osvětové a publikační činnosti. Ačkoliv univerzitní učitelé Dmowského přemlouvali k volbě akademické dráhy, rozhodnutí plně se věnovat politické a publicistické práci padlo u Dmowského brzy, záhy po ukončení univerzitních studií roku 1891, a bylo umocněno a z materiálního hlediska umožněno zhodnocením dědictví po otci. Dmowski pocházel z relativně chudých poměrů, jeho otec však svého času zakoupil tehdy málo hodnotné pozemky blízko svého bydliště na okraji Varšavy, které nabývaly v souvislosti s růstem města na ceně. To Dmowskému umožnilo nezávislou existenci… Původ ze skromných sociálních poměrů přispíval k tomu, že Masaryk i Dmowski vždy vysoce oceňovali význam těžké fyzické práce a měli niterně pozitivní vztah k venkovu a jeho životnímu rytmu…

… V období před první světovou válkou Masaryk i Dmowski významně zasáhli do uvažování o národní identitě svých národů, podrobovali kritice dosavadní národní politiku a pokoušeli se hledat cesty, jak reformulovat národní program takovým způsobem, aby byl v nadnárodním kontextu životaschopný. V případě Masaryka v tomto ohledu sehrály klíčovou úlohu texty k české otázce z 90. let 19. století, které se při celkově kritickém pohledu na dosavadní pojímání národních úkolů a dobové národní politiky pokusily nabídnout novou, životaschopnou perspektivu pro národní identitu, založenou podle Masarykových představ na realistickém základě… … Dmowski se stal profilovým reprezentantem polského politického myšlení a uvažování o polské národní identitě na počátku 20. století, zvláště po publikování práce Myśli nowoczesnego Polaka roku 1903. Text se vyznačoval hluboce kritickým přístupem k polskému historickému vývoji i polskému národnímu hnutí. Dmowski si otevřeně kladl za cíl pojmenovat a analyzovat národní chyby a přispět tak k jejich nápravě. Své pojetí národního programu a historicky zargumentovaný pohled na geopolitické postavení Polska Dmowski (kromě drobnějších textů) před první světovou válkou dále rozvinul v pracích Niemcy, Rosja i kwestja polska (1908) a Upadek myśli konserwatywnej v Polsce (1914)… po publikování práce Niemcy, Rosja i kwestja polska (přeložené do francouzštiny, ruštiny a finštiny) byl Dmowski nezřídka označován za „ministra zahraničí“ dosud neexistujícího polského státu… 

… V politické oblasti Masaryka a Dmowského od počátku veřejné působnosti spojovalo úsilí o národně osvětovou činnost a důraz na „drobnou práci“, která se měla stát základem politiky. V Masarykově i v Dmowského myšlení se přitom výrazně uplatňoval akcent kladený na dlouhodobost jakéhokoliv programu. Ačkoliv Masaryk i Dmowski svého času zastávali post poslance, parlamentní politiku jako tzv. politiku dne oba pokládali pouze za druhotné, odvozené pole své působnosti…

… Masaryk a Dmowski představovali svým světonázorovým založením od počátku rozdílné osobnosti. Masarykův kontinuálně humanistický akcent kontrastoval s Dmowského otevřeně deklarovaným důrazem na národ a národní zájem. V Dmowského myšlení byly navíc po celý život latentně přítomny antisemitsky laděné prvky (které se výrazně prohloubily v období po první světové válce), což byl jev, který Masarykovo a Dmowského uvažování vzájemně vzdaloval asi nejvýrazněji. V oblasti tematizace historické problematiky bylo Dmowského biologizující pojímání dějin ovlivněné darwinismem (a zvláště sociálním darwinismem) Masarykovu způsobu uvažování, odmítajícímu darwinistické impulsy jako módní , avšak nemoderní koncepty, značně vzdálené…   

Období první světové války

… Souhra okolností a zvláště rozdílnost českého (československého) a polského odboje i rozdílnost situace na domácí scéně přispěly k tomu, že se Masaryk, řídící Československou národní radu, stal v zásadě všeobecně uznávanou autoritou a mluvčím československých aspirací na národní nezávislost, zatímco Polský národní výbor (Komitet Narodowy Polski) pod vedením Romana Dmowského zůstal sice prvním (a v očích Dohody nejuznávanějším), avšak přesto jen jedním z konkurujících si uskupení. Na konci války převzal na polské domácí scéně výraznou iniciativu domácí odboj, do jehož čela se postavil představitel polských socialistů, charizmatický vojevůdce Józef Piłsudski (1867-1935), a Dmowského linie se na přelomu let 1918 a 1919 dostala na vedlejší kolej. Do hry záhy vstoupil třetí hráč, světoznámý virtuóz a hudební skladatel Ignacy Paderewski (1860-1941), dosavadní člen Dmowským řízeného Polského národního výboru, který ve výboru ztělesňoval od počátku určitou opozici vůči Dmowského vedení. Paderewski začal kooperovat s Piłsudským a stal se v lednu 1919 nadstranickým předsedou vlády s potenciálem spojovat znesvářené politické tábory. Když se Paderewski jako polský premiér v dubnu 1919 ujal vedení polské delegace na versailleské konferenci, Dmowski se stal až druhým polským delegátem na mírových rokováních…

… Dmowski byl po skončení první světové války a následných mírových vyjednávání na polské politické i veřejné scéně do značné míry upozaděn. Významnou roli přitom sehrál i faktor, který v dějinách zaujímá zásadní roli, totiž náhoda a nepředvídatelná událost. Po skončení saint-germainských mírových vyjednávání s Rakouskem Dmowski na podzim 1919 vážně onemocněl zápalem plic, který jej ohrožoval i na životě. Choroba měla vleklý průběh a rekonvalescence trvala až do jara 1920. Dmowski, který v době onemocnění stále ještě byl ve Francii, absolvoval následně ozdravný pobyt v Alžírsku. V rozhodujících chvílích, kdy se formovala podoba poválečné polské veřejné a politické scény, nebyl Dmowski v zemi přítomen. Když Dmowski v květnu 1920 přijel do Varšavy, země již žila novými aktuálními událostmi – právě probíhající válka se sovětským Ruskem, v níž na polské straně zaujímal velitelskou roli Józef Piłsudski, v očích veřejnosti zastiňovala poněkud subtilní svět diplomatických vyjednávání, jež Dmowski v předchozím roce ve Francii vedl… Podle předního Dmowského životopisce Romana Wapińského, který se pokoušel srovnat Dmowského politickou koncepci s koncepcí Józefa Piłsudského, kladl Dmowski v duchu svého akcentování dlouhodobosti důraz na politické kroky, jejichž realizace měla trvat dlouhá léta, Piłsudski oproti tomu vynikal výzvami k činu a především činem samým. To se podle Wapińského projevilo i v rozdílném charakteru Dmowského a Piłsudského memoárových textů – zatímco Piłsudski činil ze svých vzpomínek předmět aktuální propagandy, Dmowski je zamýšlel přetvořit v základ politického myšlení. Piłsudski planul touhou po aktivitě a činu, byl dědicem polského povstaleckého romantismu, kdežto Dmowski představoval konstrukci, plán…

Meziválečné období

… V souvislosti s politickým a veřejným upozaděním rostla Dmowského nechuť vůči poválečnému politickému systému, kritika liberalismu a demokracie. Dmowského poválečné myšlení se oproti předválečným postojům podstatně transformovalo. Dmowski bezesporu vždy náležel k výrazně národně orientovaným politikům a myslitelům, v poválečném období však začal tíhnout ke krajně pravicovým tendencím. Prohluboval se i Dmowského antisemitismus, který byl v Dmowského uvažování vždy latentně přítomen. Ve druhé polovině 20. let se Dmowski postavil do čela nacionalistické opozice vůči autoritativnímu Piłsudského tzv. sanačnímu režimu vzniklému roku 1926. Přestože část polských národovců spatřovala vzor ve fašismu, zůstává míra ovlivnění samotného Dmowského ze strany fašismu značně spornou. Dmowského výroky o fašismu byly značně rozporné a ačkoliv polští národovci chtěli v Dmowském spatřovat svého vůdce, Dmowski sám tuto roli odmítal… … V momentě, kdy mládež očekávala od Dmowského silná hesla a výzvy k boji, tyto výzvy od Dmowského nepřicházely. Dmowski namísto toho pronášel rozsáhlé přednášky o dějinách civilizace, psal o rozdílu mezi taktikou boje a taktikou politickou a nepřestal zdůrazňovat dlouhodobou dimenzi vyhlídek jakéhokoliv programu a činu. V souvislosti s tím začal od počátku 30. let Dmowského vliv na polské nacionalisty klesat a stárnoucí Roman Dmowski nalézal čím dál hůře posluchače…

… Dmowským silně ventilovaná nechuť vůči podobě demokracie, jež se po první světové válce prosadila, nenacházela u Masaryka obdobu. Přesto se však podobně jako v předválečném období u Masaryka i u Dmowského znovu projevil důraz na historicky podložený, na vzdělání a osvětě založený dlouhodobý národní program, kterému ne vždy konvenovaly momentální nálady obyvatelstva, rozhodující v demokratickém procesu o výběru toho kterého programu a o volbě zástupců lidu. V tomto směru vyjadřoval jistou skepsi vůči dobové politické praxi demokratického zřízení i Masaryk, když volal po hlubším politickém vzdělání voličstva, jež by občany přivádělo ke schopnosti lépe vyhodnocovat a tím i vybírat. S odkazem na názory Karla Havlíčka Borovského Masaryk zdůrazňoval, že politická negramotnost vede k neschopnosti chápat přítomnost jako následek minulosti a míří tak k „diletantismu praxe“, jehož podstatou je „politika ode dne ke dni, snad od minuty k minutě, strašná politika konjekturální, která prýští z nevzdělanosti a strachu… metla vší politiky, také demokracie“. Jestliže však Masaryk uvedl, že „masa nemůže nikde řešit velké světové problémy“, neboť „nedostatečná kulturní příprava voličských mas… na to nestačí“, potom zároveň důrazně podtrhl, že vláda silných mužů jako náhrada demokracie „nemocné Evropě“ uzdravení nepřinese. Navazoval tak na svůj předválečný postoj, kdy naznačil, že parlament je sice „rejdištěm demagogů a politických herců“, zároveň ale odmítal hojné protiparlamentní snahy konstatováním, že v demokratických systémech sice nutně vzniká oligarchie (potud Masaryk souhlasil s Robertem Michelsem), ale demokracie vždy produkuje jistý počet svobodných lidí, kteří autoritu kritizují. Ideálem podle Masaryka byla „aristokracie mravně dobrých a technicky použitelných lidí“ s tím, že „ta někdy zřídka vznikne v demokracii, ale nikdy ne, kde vládne princip dědičnosti“. Masarykův teoreticky podkládaný odpor k vůdcovství představoval významný rozdíl oproti Dmowského postoji, neboť Dmowski s představou vůdcovství ve svých textech a výrocích přinejmenším koketoval, ačkoliv sám vůdcovskou úlohu zjevně převzít nechtěl…

… Zajímavou skutečností je, že kontrast mezi Masarykovým a Dmowského světonázorem byl mnohem patrnější pro badatele přistupující k problematice se znalostí historické zkušenosti druhé světové války a bezprecedentního nacistického totalitarismu než pro předválečné autory. Janoušek [1930] světonázorový rozdíl mezi Masarykem a Dmowským vůbec nezmiňuje a při srovnání Masarykova a Dmowského přístupu konstatuje „rozdíl v taktice, ale shodu v obecných cílech“, kdy Dmowski byl více politik, zatímco Masaryk pracoval výrazněji s vědeckou metodou, sociologickými a filosofickými prvky. V praktických důsledcích se podle Janouška Masaryk a Dmowski sobě velmi přiblížili. Latawski [1990] naopak zahajuje svůj výklad poukazem na kontrast mezi Masarykovými a Dmowského světonázorovými východisky (Dmowského sociální darwinismus oproti Masarykovu nábožensky založenému étosu, Masarykův demokratismus v kontrastu k Dmowského sklonu k obhajobě autoritářských režimů a pozdějšímu flirtování s italským fašismem, Masarykův odpor vůči antisemitismu jako protiklad Dmowského antisemitismu)…

Myšlení Masaryka a Dmowského

Masaryk o nacionalismu a kosmopolitismu

… Národní myšlenka a kosmopolitismus v sobě podle Masaryka zrcadlily odlišný aspekt lidskosti. Masaryk odmítl ztotožňovat humanitu s naivním, jednostranným kosmopolitismem, a varoval před blízkostí mezi kosmopolitismem a imperialismem – pro velké „kosmopolitní“ národy totiž kosmopolitismus znamenal vlastně prosazení a další prohlubování jejich panství nad ostatními. Takový kosmopolitismus byl jen zdánlivě nadnárodní, neboť ve skutečnosti nadřazoval jednu národní kulturu, jeden jazyk nad ostatní, a byl tak variantou nacionalismu. Český slovanský kosmopolitismus, popsaný již Havlíčkem, byl zase naivní. Jedinou pozitivní variantou kosmopolitismu byla pro Masaryka „mezinárodní nenucená organizace svéprávných kulturních národů“. … České národní hnutí mělo slovanskou, evropskou i autenticky českou komponentu; podobně se ruští slavjanofilové a západnici vzájemně doplňovali a nebylo je vždy možné dobře rozlišit. Rozdíl mezi nacionalismem a kosmopolitismem byl podle Masarykova názoru nesmírně vágní – řada intelektuálů oscilovala mezi jedním a druhým. Například před německým sjednocením byli němečtí liberálové kosmopolitní, kosmopolitismus byl ale v podstatě formou nacionalismu usilující o tehdy ještě v podstatě nadnárodní myšlenku německého sjednocení… … V poválečném období Masaryk varoval před planými deklaracemi mezinárodnosti a strojeným kosmopolitismem: „Rozumný člověk bude pracovat pro ty, jichž svým vlivem dosahuje… sentimentální těkání po celém světě není žádnou humanitou… mezinárodnost nepojímáme nenárodně, nadnárodně, čím národnější, tím lidštější.“ Světovou centralizaci (dnešní terminologií globalizaci) Masaryk též nelíčil jednosměrně jako proces, v němž se národy sbližují, naopak, v návaznosti na Palackého, který se světovou centralizací též zabýval, uvedl: „Všecka plemena sblížila se k sobě a otírají se o sebe vzájemně… tím vzbudila se řevnivost mezi národy v míře dosud neznané.“ Kontakty a styky mezi národy měly v Masarykově interpretaci ve vztahu k nacionalismu dvousečnou působnost – vzájemné poznání mohlo národnostní nevraživost mírnit, ale stejně tak i vyvolávat…

Masaryk o mezinárodní spolupráci a evropské integraci

… Masaryk konstatoval, že „zlé je v politice, že lidé nemají trpělivosti. Ta netrpělivost! Vezměte například londýnskou, ženevskou a jiné konference. Není to hned hotovo, a tak to za nic nestojí. Když se sejde ze světa tolik lidí, nemůže být těžký problém vyřešen za chvíli. Jen když se lidé již sešli a promluví a problémy formulují a o nich přemýšlejí“. …

… Masaryk se k otázce nadnárodního uspořádání Evropy vyjadřoval ve svém díle relativně málo. V předválečném období tato otázka v Masarykově díle prakticky absentovala, v době, kdy se Masaryk stal oficiálním reprezentantem státu, byl v tomto ohledu zase přirozeně velmi opatrný a nesdílný a v rozhovorech s novináři lze pozorovat Masarykovy vyhýbavé odpovědi. Všechny větší Masarykovy koncepce tematizující evropskou otázku (nejvýstižnějším příkladem je v tomto směru patrně Masarykova práce Nová Evropa) směřovaly na základě historické argumentace prioritně k Evropě spolupracujících suverénních národů, přičemž idea evropské nadnárodní integrace byla jako možnost přenechávána státníkům budoucnosti, kterou však již Masaryk sám projektovat nechtěl. Představě Masaryka jako zastánce federalizace Evropy na první pohled nasvědčují dva fakty. Prvním z nich je skutečnost, že Masaryk byl podporovatelem panevropského hnutí. Druhým jsou kladné konotace termínu „evropská federace“ v Masarykových textech. Bližší analýza Masarykových textů a Masarykových rozhovorů s novináři, kde se o evropské federaci většinou jen velmi letmo a neurčitě hovoří, však nasvědčuje spíše odlišné interpretaci. „Jednotnou Evropu“ si Masaryk představoval jako spolek států na způsob Společnosti národů či Malé dohody, ne jako skutečnou federaci typu USA. Interpretační nejasnost je způsobena faktem, že slovo federace Masaryk nevnímal ve smyslu federativního státu, ale přikládal mu původní latinský význam slova foedus, tedy spojenectví…

Masaryk o fašismu

… Masaryk se svými výroky snažil od počátku význam fašismu marginalizovat a vykázat celý fenomén do polohy hnutí bezperspektivních ztroskotanců, kteří se radikálními postoji a infantilními představami o politickém programu snaží kompenzovat vlastní neúspěchy a frustrace. Tento postoj neznamenal podcenění fašismu, nýbrž způsob boje proti němu vedený snahou snížit jeho atraktivitu. V reakci na československý Gajdův pokus o fašistický puč Masaryk uvedl, že „fašismus je anonymní společnost nespokojených a odmítnutých s neomezeným ručením k výrobě politických báchorek a raubířských historek“ a jeho úspěch je měřítkem dezorientace buržoazie. … „…fašistická organizace [byla] reorganizována. Reorganizovali se docela tak, jak by postupovali hoši nižšího gymnázia nebo reálky ve svých tajných společcích. Osoby zůstávají tytéž, ale dávají si teď jiná jména.“ … V československém prostředí by neměl žádný význam, pokud by nenacházel oporu u části národní demokracie“. Ve své anonymní publicistice Masaryk vyslovil mínění, že v českém prostředí „Kramář je otcem fašismu“ a „jen dlouholetá podkopnická práce dr. Kramáře a jeho náhončích způsobila, že se shlukli kolem Gajdy nespokojenci bez politického programu“, kteří zcela paradoxně na jedné straně horují proti Němcům a na straně druhé vidí v německých radikálech svůj obdivovaný vzor…

Masaryk o významu univerzitního a institucionalizovaného vzdělávání

… Je ale zjevné, že působení na univerzitě Masaryk od počátku pokládal především za post vedoucí k materiálnímu zajištění. Perspektivu skutečné vědecké a osvětové práce spatřoval spíše v nezávislé činnosti odpoutané od oficiálních institucí. Na schůzi českého Akademického spolku ve Vídni pořádané v květnu 1882 na oslavu založení česky vyučující univerzity pohoršil Masaryk přítomné hosty svou skepsí ohledně významu institucionálního vzdělávání. V euforické atmosféře nadšení z národního úspěchu začal rozvíjet názory, že univerzita není všechno, není nutným předpokladem vědy a dokonce ani nepřináší to, čeho je ke vzdělání národa nejvíc potřeba. Podtrhl roli soukromých učenců, kteří podle jeho názoru k pokroku poznání přispívali nejpřevratnějším způsobem…

Proč Masaryk sám sebe označoval za sociologa

… Sociologie Masaryka přitahovala především proto, že byla vědní disciplínou novou a tudíž tvárnou, disciplínou, které sám mohl dát obsah či se na utváření jejího obsahu alespoň podílet. Přihlásit se právě k sociologii bylo pro Masaryka jako značně individualisticky orientovaného badatele velmi výhodné. Sociologie jako věda dosud v habsburské monarchii a v českých zemích prakticky absentovala, takže se Masaryk nemusel obávat konfliktu s autoritami v sociologickém bádání, které by se mu snad snažily předepisovat, co sociologie je a co již není a jaké jsou principy odborné sociologické práce. Zároveň se ale nejednalo o disciplínu, kterou by si Masaryk jednoduše vymyslel či vykonstruoval. Mohl se tedy argumentačně opřít o skutečnost, že podobná disciplína, byť dosud málo rozvinutá, kdesi ve světě existuje, a to v zemích, které jsou neméně rozvinuté než Masarykův rodný středoevropský stát. Tvrdil-li Masaryk, že sociologie je na vzestupu, nejednalo se o skutečné přihlášení se k určitému módnímu vědeckému proudu, nýbrž o snahu potvrdit oprávněnost vlastních postupů argumentem, že postupy podobného směru se intenzivně rozvíjejí i jinde. Masaryk se tak mohl opřít o jistou kolektivní profesní identitu a nemusel vystupovat jako vědecký samozvanec, ačkoliv mohl „své“ vědě dávat značně individuálně pojatý obsah…

Masaryk o vědeckém a uměleckém poznávání

… Masaryk velmi vysoko oceňoval tzv. umělecké poznání a pokládal jej svým způsobem za vyšší než poznání vědecké. Vědecké poznání bylo podle Masaryka založeno na tom, že nejprve „svět rozkládáme v částice (vědami abstraktnými) a potom částice ty sestavujeme v celek (vědami konkrétnými)“. Umělecké poznání však svět nezachycuje abstrakcemi, nýbrž bezprostředně vnímá, „postřehuje přímo“. Velké dílo krásné literatury podle Masaryka vypovídalo o duchu jednotlivce i duchu národa více než vědecké pojednání, protože dokumentovalo na konkrétních postavách a jejich životě prostřednictvím jakéhosi zhuštěného popisu situaci celé společnosti. Masaryk vyzdvihl možnost krásné literatury zachytit pomocí literárních postav „projev každé duše, i když nevytvořila velikého díla“. Literární postava byla přitom v Masarykově vnímání vhodným, dobře přístupným a spisovatelem analyzovaným typem této duše a umožňovala tak mikrosondu do symptomatických makrorysů lidské společnosti a jejích dějin. Vedle toho hodnotil Masaryk kladně, že právě krásná literatura vnímá člověka jako celek a zobrazuje všechny jeho aspekty, což byl požadavek, který chtěl Masaryk klást i na vědu. Literatura byla podle Masaryka pramenem poznání o člověku a lidstvu. Vypovídací hodnota té které knihy nebyla proto dána její čteností ani vlivem na člověka, ale tím, jak dobře analyzuje lidský typ. Masaryk zdůrazňoval, že uměleckého poznání jsou schopni jen někteří umělci, ne ti, kteří sedí v „krčmách, kde nevlastní dříve jen [umění] bratr si liboval“. Masaryk kladl na spisovatele svým způsobem vědecké požadavky. Spisovatel musí podle Masaryka látku pojímat tím duchem, kterým žije národ, nesmí tvořit spontánně – samotný umělecký genius není nic, spisovatel si musí za účelem tvorby soustavně opatřovat vzdělání…

Masaryk o cestování

… Význam cestování pro lidské poznání a pro mizení národnostních předsudků hodnotil Masaryk spíše střízlivě. Zdůraznil, že „světovost nezíská se jen obvyklým cestováním, nýbrž duchovním pohroužením v život jednotlivcův, národův, lidstva“… … Cestování dle Masarykova názoru mělo doplňovat dříve nabyté znalosti a mělo-li být smysluplné, muselo být postaveno na srovnání, a srovnání opět nesmělo vycházet z povrchního pozorování, nýbrž z faktů, které jsou vědeckým poznáním vizualizovány. „Turistiku ano, ale ne tu hromadnou, stádnou, turistiku pro turistiku, nýbrž uvědomělou… Proto se dívám svrchu na lidi, kteří se honí světem… není ani potřeba všude být, chlubit se, že jsem byl tam nebo onde. Může se cestovat méně, ale za to uvědoměleji… srovnávat, myslím, je největší užitek cestování: aby si každý z nás cenil své vlastní práce doma, aby se na ni díval z vyššího, jaksi mezinárodního hlediska… Pečlivá [teoretická] příprava je velice důležitá a může v mnohém nahradit názor přímý.“ …

Dmowského nacionalismus a kosmopolitismus

… již na počátku 20. století se v Dmowského myšlení projevily jisté prvky integrálního nacionalismu. Pro Dmowského myšlení se přitom stala velmi charakteristickou takřka úplná kompatibilita mezi kulturním kosmopolitismem na jedné straně a obranou národních zájmů na straně druhé. Dmowski představoval osobnost otevřenou cizím vlivům. Hojně cestoval po světě, rád potkával nové lidi a prožíval nové zážitky. Domníval se, že národ by se neměl bránit cizím civilizačním impulsům. Uzavřenost národní společnosti vedla podle Dmowského ke stagnaci, kontakt s cizími kulturami byl naopak podmínkou rozvoje. Celý problém vztahu nadnárodní a národní roviny vnímal však Dmowski z perspektivy biologizující filosofie dějin jako darwinisticky pojatou hru soupeřů – jednotlivé národy se inspirují od národů druhých, udržují přátelské vztahy, integrují jejich myšlení do svého pohledu na svět, využívají cizí poznatky, to vše ale především proto, aby se druhému národu vyrovnaly, byly s ním schopny držet krok, vystupovat jako rovný s rovným a za některých okolností i soutěžit. S „druhým“ nebyl podle Dmowského důvod soupeřit a bylo záhodno s ním zachovávat přátelské styky, pokud nedocházelo ke konfliktu zájmů. Takovéto nekonfliktní vztahy panovaly podle Dmowského pohledu i v živočišné říši, pochopitelně bez typicky lidské vlastnosti „přátelství“. Jakmile se však zájmy začínaly křížit, přesouvaly se vztahy do odlišné roviny. Dmowski v této souvislosti na počátku 20. století vypracoval sofistikovaný, avšak ve svých důsledcích značně cynický model dvojí etiky – etiky „všelidské“ (křesťanské) na straně jedné a etiky „národní“ na straně druhé. Všelidská etika byla podle Dmowského univerzálně platná tam, kde vystupovali lidé jako jednotlivci, každý sám za sebe. Zde platily křesťanské povinnosti vůči bližnímu. Kontext, kdy člověk vystupoval jako reprezentant společnosti či národa, vyžadoval podle Dmowského interpretace jiný etický přístup, kdy se hlavním pravidlem mravnosti stávalo prosazování národního zájmu. Tento pohled, v němž se zračil cynický nacionalismus, pokládal Dmowski (nikoliv zcela neprávem) za generalizaci historické praxe vztahů mezi státy…

Dmowski o soutěživosti

… Je zajímavé, že Dmowski, jinak často čerpající z darwinismu a jeho teorie boje o život, vnímal tento boj pouze jako soupeření kolektivů (zvláště národů či států) a poměrně důsledně odmítal soutěživost v mezilidských vztazích. Wolikowská ve svých vzpomínkách zaznamenala časově blíže nezařazenou návštěvu britského katolického spisovatele Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936) u Dmowského v Chludově. Dmowski tehdy Chestertonovi ukázal záhon jahod, na které byl velmi pyšný, neboť se mu podařilo uspíšit sklizeň o dva týdny. Chesterton ocenil Dmowského pěstitelské schopnosti, jimiž Dmowski dosáhl toho, že ve sklizni o půl měsíce předstihl jiné pěstitele. Dmowski se však velmi rozzlobil a odvětil, že Chesterton neuvažuje katolicky, protože katolický pohled na svět spočívá nikoliv v rivalitě vůči druhým a v soutěžení s nimi, ale ve snaze o dokonalost a zlepšování sebe sama. Proto Dmowského těšilo, že má jahody o dva týdny časněji, než je míval dříve, nikoliv to, že je má dříve než jiní…

Dmowski o práci

… Rodinné vychování a nelehké sociální poměry známé z dětství zřejmě přispěly k tomu, že si Roman Dmowski vždy velmi cenil poctivé fyzické práce a byl hrdý na svůj původ z rodiny živící se manuální činností. Izabella Wolikowska v této souvislosti ve svých vzpomínkách uvádí příhodu, která se udála v době, kdy byl Dmowski předsedou polského poslaneckého klubu (Koło polskie) v petrohradském parlamentu (tedy mezi lety 1907 a 1909) a náležel k váženým polským elitám. Při audienci u hraběte Adama Krasińského vystoupil Dmowski na terasu paláce a hleděl zamyšleně na prostor před sebou. Kousek za ním stála nejmenovaná varšavská „kráska“, o které se říkalo, že je do Dmowského nešťastně zamilovaná. Přistoupila ke Dmowskému a zeptala se jej, na co se dívá, přičemž patrně očekávala nějakou romanticky laděnou či intelektuálně hlubokou odpověď. Dmowski věcně odvětil, že se dívá na dlažbu na nádvoří, kterou před lety zhotovoval jeho otec, a ocenil, jak kvalitně byla práce provedena… … „odkouzlení práce“ Dmowski považoval za charakteristický a nebezpečný rys moderní společnosti, který způsoboval její zhoubu. Historické kořeny tohoto procesu spatřoval ve vývoji druhé poloviny 19. století. Až do třetí čtvrtiny 19. století panoval v Evropě kult práce, práce nebyla jen zajištěním výdělku, ale měla i hlubší rozměr – představovala závazek ke zlepšení světa. Jako práci přitom Dmowski vnímal vše, co ke zlepšení světa přispívalo. Toto pojetí práce však začínala podle Dmowského (spíše vágně vyjádřeného a nekonkretizovaného) mínění nahlodávat liberální politická ekonomie, která z práce učinila pouhý kalkul, cestu k obživě a výdělku, a ústila tak, vyjádřeno dnešní terminologií, v manažerizaci práce. Původní vztah k práci, založený podle Dmowského na mentalitě, která vedla řemeslníka k ochotě tratit finančně na výrobku, jen aby z dílny nebyl vypuštěn nekvalitní produkt, povyšoval pracovníka jako člověka. Tento přístup byl zcela proti zásadám hlásaným klasickou liberální politickou ekonomií. Na konci 19. století však kult práce skončil. Zvýšila se sice měřitelná a tedy kvantifikovatelná „produktivita“ práce, začalo se celkově pracovat „více“ (tedy po delší čas) než dříve apod., smyslem práce se ale stal pouhý výdělek a jako práce bylo definováno to, co výdělek přináší. Dmowski se tento vývoj pokusil dokumentovat na příkladu básníka – velikost básníka začala být měřena jeho „úspěchem“ a básník, uvažující o novém díle, nebyl veden motivem k tvoření věcí lepších, vyšších, ale neustále přemítal o tom, jak bude možné báseň „prodat“, jak ji udělat reklamu a kolik vynese…

Dmowski o významu práva pro evropskou identitu

… Dmowski v historickém ohledu zdůraznil, že západní civilizace je ve skutečnosti civilizací římskou, jejímž základním historickým rysem se stalo povznesení lidského individua na úroveň jednotky, která je sama o sobě (nikoliv pouze jako součást širší „společnosti“) předmětem práva. Zároveň ale Dmowski poukázal, že římská civilizace stavěla nad právo a tudíž i nad vůli jednotlivce „blaho vlasti“ (salus rei publicae), náboženství a morální zvyklosti. Takto pojímané právo se na podkladu historické argumentace stávalo v Dmowského vnímání základem vztahů mezi jedincem, státem a společností a garantem soudržnosti umožňujícím pokrok. Díky zákonnému systému a jeho respektování předčila podle Dmowského západní civilizace ostatní civilizační okruhy a právě právo se stalo základem podmiňujícím ekonomický či technický pokrok. „Dobrovolná disciplína“ jedince v západní společnosti byla v Dmowského pojetí protikladem východních civilizačních okruhů, kde bylo amorfní obyvatelstvo netvořící skutečnou „společnost“ ovládáno proměnlivou a tudíž nekonsekventní a nekontinuitní libovůlí vládnoucí třídy… … V sovětské formě moci nespatřoval nic nového a hledal její kořeny ve specifickém dlouhodobém vývoji ruského státu, který v Dmowského interpretaci nenáležel k západní civilizaci, vnímané Dmowským jako kulturní okruh s historickými římskými kořeny. Do Ruska sice podle Dmowského dosahovaly římské vlivy, avšak narážely na odlišnou mentalitu. Pokusy o aplikaci západních (římských) metod proto Rusko spíše oslabovaly a nemohly tudíž nalézt patřičnou oporu… … Indikátorem příslušnosti Polska k západní civilizaci byla v Dmowského vnímání míra, do jaké bylo v Polsku respektováno právo a do jaké byl přítomen smysl pro právo, ztělesňující kvintesenci západního civilizačního okruhu… … Dmowski zdůrazňoval, že vždy existovaly velmi velké kulturní rozdíly mezi západem a východem polského území, významná civilizační hranice mezi západním a východním civilizačním okruhem dokonce podle řady kritérií procházela právě napříč polským územím… uvedl, že „čím více se v Polsku posouváme od západu na východ, tím slabší je smysl pro právo“. Východní části Polska zaostávaly podle Dmowského za západními „přinejmenším o dvě století“…

Dmowski o katolicismu a protestantství

… Dmowski nově zdůraznil, že katolická církev se stala jedinou křesťanskou organizací nezávislou na světské vládě a politice jednotlivých států. Podle tehdejší Dmowského interpretace byl v protestantismu od počátku skryt rozpor. Protestantství bylo již v době svého vzniku příliš málo náboženstvím, představovalo především negaci, negaci Říma. V samé podstatě protestantismu byly ukotveny zárodky ateismu. Typ života, který protestantismus vytvořil, oddaloval člověka od věcí věčných i od náboženského cítění a náboženského myšlení. Jak protestantské národy postupovaly na cestě technického pokroku, stávaly se protestantské církve čím dál méně náboženskými organizacemi. Zvyšoval se počet pastorů–ateistů a v protestantských církvích vzrůstaly zednářské vlivy, které působily sekularizaci protestantismu jako celku. V dlouhodobé historické perspektivě se podle Dmowského ukázalo, že římskokatolická církev se svou nesmiřitelnou disciplínou ve věcech víry a zároveň jistou blahosklonností vůči menším lidským přestupkům byla pevnějším morálním vychovatelem lidu než původně velmi rigorózní, avšak postupně zcela relativistický a liberální protestantismus. V protestantském světě podle Dmowského upadla původní protestantská disciplína a láska k práci, práce o sobě již přestala být morální záležitostí. Lidé ve 20. století chtěli čím dál méně pracovat, aby si mohli užívat výsledků své práce. Zvyšování materiální úrovně v protestantských zemích nebylo následováno zvyšováním morální úrovně, lidská duše si zachovala značný stupeň surovosti. Hřích se čím dál méně skrýval do soukromí a čím dál více se stával veřejnou záležitostí… … Vliv protestantství na katolicismus se projevil především v přejímání protestantského životního stylu – ve zmaterializování člověka, v kultu peněz. Nejsilněji tomuto vlivu z katolických národů podlehli Francouzi, kde katolicismus podle Dmowského zůstal náboženstvím pouhé menšiny národa…

Dmowski o úpadku evropské civilizace

… V Dmowského myšlení se v poválečných letech, v době odchodu z aktivního veřejného života do ústraní, začaly projevovat rysy silného skepticismu ohledně dalšího vývoje evropských společností. Dmowského uvažování dostávalo podobný charakter, jaký je z dané doby všeobecně znám zejména z díla Oswalda Spenglera (1880-1936) a který sdílela celá řada dobových intelektuálů. Ihned po návratu do Polska, v roce 1920, prognózoval Dmowski s chmurným pocitem rozpoutání a vítězství socialistických revolucí napříč evropskými státy a všeobecný kulturní úpadek evropské civilizace… … Dmowski přitom tvrdil, že jej rozbor této situace intelektuálně plně pohlcuje a popisoval metaforicky evropskou společnost jako mraveniště, na nějž nezadržitelně najíždí pro mravence zatím neviditelný velký těžký vůz. Podle Dmowského vyjádření z roku 1924 měly evropské společnosti v brzké době čelit rozsáhlé hospodářské krizi vyplývající z přílišného rozvoje průmyslu a nadstavbových služeb, rozvíjejících se na úkor přirozeného základu ekonomiky i společnosti, jímž byl v Dmowského vnímání primární zemědělský sektor… … Dmowski se domníval, že objevil princip úpadku velkých starověkých civilizací a vystupoval s tvrzením, že příznaky dekadence charakteristické pro starověk se opakovaly v nejnovější době. Symptomy vedoucí ke krizovým jevům přitom spatřoval v  utváření masové společnosti, přílišném rozvoji průmyslu, nadměrné urbanizaci, tržní orientaci zemědělské výroby, všudypřítomné reklamě ubíjející kvalitu, komercializaci politiky a transformaci politiků v postavy s mentalitou podomních obchodníků. Liberalismus vystupující s kultem osobního úspěchu oslaboval podle Dmowského společenské vazby, všudypřítomný amerikanismus vedl k nezdravé formě individualismu totožné s egoismem, která tradici překryla povrchní podobou racionalismu, v němž podle Dmowského interpretace zdánlivý kult vědění a pozitivních praktických „znalostí“ ústil v ignoranci a v degradaci informace v prodejné zboží, jehož hodnota a vlastně i pravdivost je souzena cenou, za kterou jej lze prodat…

Dmowského antisemitismus

… Dmowského obsesivní antisemitismus, který se zjevně intenzifikoval během vyjednávání na konci války a krátce po jejím skončení, měl v Dmowského textech nápadně emocionální a iracionální zabarvení. Jakákoliv zmínka o mezinárodním Židovstvu měla schopnost měnit Dmowského jinak značně věcný a pragmatický jazyk i celkový vyjadřovací usus a dováděla Dmowského na stránkách jeho textů nezřídka ke zjevně nepředstírané zuřivosti. V případě, kdy počínání určité organizace nebylo nakloněno polským národním zájmům v podobě, jakou Dmowski pokládal za správnou, identifikoval Dmowski takovouto organizaci apriorně jako uskupení podléhající židovským vlivům a měl tak motivy jejího počínání vyřešeny – Dmowskému nečinilo problém nalézt židovské vlivy dokonce ani v přístupech vatikánské diplomacie. „Židovské“ vlivy se v Dmowského vyjádřeních v takových případech stávaly snad až určitou metaforou…

Dmowski o nacismu

… S nacistickou ideologií se Dmowski neshodoval v otázce pojetí rasy. Dmowski, vystudovaný biolog znalý principů vývoje v přírodě, jednoznačně odmítal nacistické geneticky založené vymezení „rasy“ a pokládal jej za absurdní koncept vzniklý nikoliv na základě vědeckých poznatků, ale zcela na základě idealistického a romantického přání jeho tvůrců, které vlastní vidina světa zaslepovala natolik, že nebyli schopni respektovat jednoznačná fakta. Rasa v Dmowského pojetí byla historicky a kulturně vzniklou entitou, nikoliv biologickou jednotkou. Nacismus pokládal Dmowski za teoreticky chabě podložené hnutí a nepřipisoval mu tudíž delší budoucnost. Dmowského názor na německý nacismus byl spojen s určitou nejistotou jeho dalšího vývoje, s otázkou, jakým ideologickým směrem se německý nacismus ve skutečnosti bude ubírat. Dmowski se domníval, že v nacismu je skryta celá řada vzájemně se vylučujících rozporů – Hitler, aby oslovil masy, slíbil takřka vše, stal se „duší německého národa“ v tom smyslu, že vyjádřil přání všech jeho vrstev, při pokusu o realizaci však tato přání podle Dmowského nutně půjdou proti sobě. Ve vztahu k Polsku se podle Dmowského jednalo například o rozpor mezi nacistickou ideou expanze na východ (Drang nach Osten) a antisemitismem nacismu – podle Dmowského názoru byli totiž právě Židé v průběhu dějin hlavní oporou německé východní politiky. Dmowski vyslovil dokonce pochybnost o tom, zda je Hitlerova protižidovská rétorika míněna skutečně vážně. Poukazoval v té souvislosti na údajnou zarážející zvláštnost faktu, že Židé na protižidovskou rétoriku nacismu nijak výrazně nereagovali. S ohledem na německý nacismus se Dmowski roku 1934 domníval, že Němci „učinili již mnoho v ničení toho, co Německo rozkládá, ale pozitivního neučinili nic a jsou stejně tak daleko od vytvoření nových základů vládnutí, jako byli na počátku Hitlerovy vlády“. Zároveň uvedl, že „budeme-li hledat zdroje jalovosti fašismu a nacismu, nalezneme je mimo jiné v jejich militarizaci těchto táborů“. Celkový Dmowského postoj k nacismu byl přitom opět určován sociálně-darwinistickým cynismem: „Německému národnímu hnutí nemůžeme upírat hodnotu proto, že je nám nepřátelské. My musíme pracovat pro naši budoucnost, povinností Němců je pracovat pro tu svojí.“ …