„Domov“ není žádné pevnou hranicí vymezené teritorium, na rozdíl od administrativních územních jednotek nezná přesnější definici, je tu širší a tu zase užší, tu vzdálenější a tu bližší. Karel Čapek jej sám pro sebe v užším smyslu pojmenoval jako „ten kraj mezi Úpou a Metují“, přesto však ve svých Obrázcích z domova přinesl stručné literární črty z celého státu, aniž by mu vícevrstevnost pojmu „domov“ činila jakýkoliv problém. Vymezení „domova“ tak leží jinde než v geograficky ohraničující definici a mohlo by snad být identifikováno obratem „stejné a přeci jiné“.
Ano – stejné a přeci jiné – právě to je domov, neboť domov je veličina, ve které hledáme opakování a návraty. Liší se tak od krajin vzdálenějších a „cizích“, předmětů toho, co můžeme nazvat „cestováním“. V krajinách vzdálených a neznámých hledáme jinakost, odlišnost, kontrast, v domově naopak varianty a odstíny téhož. Vnímat tyto odstíny, tu zřetelnější, tu takřka nepatrné, kreslené jemnou barvou, to je svého druhu umění, jež vyžaduje vnímavé oko i mysl pozorovatele. Člověk globálního a digitálního věku přesycený rychle přeblikávajícími vjemy nejrůznějšího druhu se až přespříliš často potýká se špatnou rozlišovací schopností pro odstíny – oko přivyklé hlubokému rozdílu ztrácívá nezřídka cit pro nuanci a zabarvení. Pozorovat obrazy domova znamená umět číst odlišné obsahy ve stejné formě, ve známých konturách krajinných tvarů, v cyklických návratech, v nichž tón udává (vedle vnitřního ladění pozorovatele) především roční období a počasí.