Mizení cest

Esej s fotografiemi / Cesta, to není vždy jen pohyb vpřed, ale i možnost návratů, a pohyb vpřed bez ohlížení zpět není ničím jiným než kulkou vystřelenou bez cíle a bez schopnosti určovat její směr. Cesty, zvláště ty polní, jejichž mizející a často jen zpola patrné vyjeté stopy se chýlí po své klikaté trase k horizontu, aby se nakonec ztratily v nedohlednu, jsou velkým kulturním dědictvím, na něž se bohužel často zapomnělo.

Celá dlouhá řada posledních desetiletí byla epochou jejich pozvolného mizení a vytrácení z tváře naší krajiny. Toto mizení představovalo nevyhnutelný důsledek procesu, v němž krajina a pole přestávaly být základním lidským pracovištěm. Alois Jirásek se svým příznačným talentem pro deskriptivní líčení vykreslil na počátku 20. století podzimní krajinu po skončení zemědělských prací jako posmutnělý, člověkem opuštěný prostor, oproštěný od v sezóně tak obvyklého mravenčího hemžení sedláků, domkářů i čeledi. V dobách, kdy v krajině pulzoval základní rytmus života, byla spleť polních cest nezbytností umožňující prostupnost krajinného reliéfu. Dnes nám prázdná krajina, skrze níž se rychle prožene traktor či kombajn, aby vykonal svou práci a opět zmizel, připadá jako samozřejmost. S ní se samozřejmostí stala i zhoršená prostupnost krajiny pro člověka a nejeden remízek na dohled od intravilánu obce je až na pár dní v roce, kdy zmrzlá půda či strniště umožní vkročit noze člověka, zcela nedostupný.

Staré hrušně, jež tam rostou na torzu dávné meze, dosud nesou krásné ovoce cenných odrůd, naštěpovaných s pílí našimi pradědy na odolná hrušňová pláňata. V pozdním létě dávají sladké žlutavě zelené Solanky, na prahu podzimu zakulacené Hardyho máslovky a koncem září kořenité Boscovy lahvice. Ty stromy nás všechny ještě přežijí. Životnost na semenáče roubovaných hrušňových odrůd je až stopadesátiletá a nejsou tak proto ani v polovině své životní pouti. Jejich ovoce však pravidelně padá k zemi pro absenci cest.

Kulturní dědictví cest na rozdíl od tak četných památkově chráněných hradů, zámků a sakrálních staveb neuchovává hmotné artefakty minulosti a hmatatelné stopy dávných časů. Cesty se opravdu nestávají dědictvím ve chvíli, když tu kterou ojedinělou cestu se zachovalým stromořadím lemovaným barokními kapličkami prohlásíme památkově chráněnou a když se při náležité reklamě a marketingu tato cesta stane turistickou atrakcí. To je z hlediska autentického kulturního dědictví konec konců spíše ke škodě. Poslání cest jako dědictví spočívá v něčem zcela jiném, v jejich jedinečné schopnosti dovést nás k oněm starým hrušním, umožnit sklízet plody, které pradědové zamýšleli právě pro nás.

Je přitom jedno, jestli ona cesta bude náležitě tradiční nebo moderní. Asfalt tam či stopy soudobých traktorů v písčité hlíně onde roli cest jako kulturního dědictví nikterak neuškodí, neboť ono dědictví tkví v tom, co cesta zprostředkovává a co nám podává, v tom, že plní funkci, již znali naši předkové a jež je potřebná i pro nás. Totiž, že zajišťuje prostupnost a umožňuje tak dostupnost. A tady konec konců nejde jen o cesty skutečné, nýbrž i o jejich metaforické protějšky (dovednosti, postupy, metody a způsoby), jichž se též nebývalým způsobem týká ono zmiňované mizení.

Ve světě soudobých technologií se cíle nebývale odpoutaly od cest. Namísto cesty jako prožitku a získané zkušenosti zbyly jen ze strany cestujících nezaznamenávané (a vlastně nezaznamenatelné) průjezdní prostory dálnic, železničních koridorů a jejich okolí, chvatně opouštěné vozidly a vagóny pohybujícími se již od století páry nadsmyslovými rychlostmi. To vše v honbě za negací vzdálenosti jako relevantní veličiny.

V případě leteckých spojů zmizely průjezdní prostory úplně, aby tak byla cesta jako spojnice nahrazena jen dvěma body A a B. Umenšila se přitom postřehnutelnost rozdílu mezi těmito body, protože kde není cesta, není ani dobře vnímatelná vzdálenost a jinakost. Setřelo se nebývalým způsobem vnímání země jako mapy, kde existuje blízké a existuje vzdálené, a kde vztah mezi přilehlým a odlehlým určuje hmatatelná cesta mezi nimi. Dřívější kolorovaná odlišnost a jedinečnost začala být měřena v odstínech všudypřítomné bezbarvé šedi světa, v jehož uzlových bodech se na pouliční nápisy, do výsledků vyhledávání na internetu i do všudypřítomné hudby, na vývěsní štíty i na etikety výrobků všeho druhu nezadržitelně vtírá glajchšaltující angličtina. Technicky vzato je to často užitečné, neboť globálně srozumitelné kódování usnadňuje práci i život mnohým. Na ty, kteří si na něj zvykli a přijali jeho logiku uvažování, přitom bezesporu působí odlehčeně a nenuceně.

Máloco dovede však zbavit láhev kvalitního středomořského vína jejího „příběhu“ tak dokonale jako anglicky psaná (a nezřídka pouze anglicky psaná) etiketa líčící původ uvnitř obsaženého moku s cílem marketingově podat (a prodat) jeho příběh cizozemcům. Keře středomořské révy, jež byly hlavním milníkem na cestě k lahvi stojící na našem středoevropském stole, jsou tím vykořeněny z rodných opukových a sprašových svahů ozařovaných ostrým jižním sluncem. „Chráněné geografické označení“, na které etiketa rovněž poukazuje, bledne ve světle dnem i nocí stejně svítících namodralých zářivek, jež v klimatizovaném hangáru bez oken namísto středomořského slunce osvětlují geograficky neurčitelný perlitový substrát s příměsí polystyrenu, do něhož byla réva paušálním a paušalizujícím anglickým nápisem na láhvi přesazena. Víno bylo rozředěno, jedinečná cesta skrz vinici středomořských krajin lemovaná odedávna kamennými valy zmizela. Rodilý mluvčí angličtiny, pokud je vnímavý, si toho možná příznačně leckdy všimne spíše než ti, kdo se ve snaze co nejvěrněji napodobit originál usilovně snaží vstřebat a světu ukázat svůj pokud možno co nejangličtější přízvuk a jazykový úzus, aby se život všehomíru děl hezky stejňoučce a nejlépe co nejvíc přes kopírák.  

Digitální věk dospěl v éře internetu k ještě nesrovnatelně efektivnějšímu odpoutání cílů od cest než letadla. Během krátké chvíle lze získat cenné informace i bezcenné neinformace z nejrůznějších kulturních prostředí, aniž bychom opustili psací stůl v pracovně či dokonce aniž bychom (v poněkud vyhraněnějším případě) vstali ráno z postele a usedli ke snídani. Tady průjezdní prostory a průjezdní cesty mizí úplně – nebo se (přesněji řečeno) zcela zneviditelňují.

Jules Verne by se divil. Osmdesátidenní lhůta, kterou dal ve svém románu Phileasu Foggovi pro cestu kolem světa, představovala v 19. století šibeniční termín dosažitelný jen díky nejnovějším výdobytkům tehdejších dopravních technologií. Při podobné tour du monde na dnešní způsob si lze v ložnici spustit webkamery z deseti velkoměst všech časových pásem zároveň a podniknout tak cestu bez cesty. Já osobně rychlou cestu kolem světa po ránu dost často podnikám a občas si dám i několik kol – jen dávám před webkamerami přednost spíše psaným informacím z různých částí naší planety. Když jsem u konce a vracím se vyčerpán z toho klikatého trmácení domů, uvědomuji si, že jsem ještě v pyžamu. Den teprve začíná a mně se již chce znovu spát. Po ránu to opravdu není ono, daleko lepší je večer, kdy mám z takovéto tour du monde pocit dokonalého cestovatelského zážitku, po němž příjemně unaven uléhám k spánku. Není však vlastně podstatné, jestli cestu kolem světa podniknu ráno nebo večer. Daleko významnější pro charakterizování dnešního světa je skutečnost, že nám toto vše připadá jako samozřejmé, normální, vlastně banální. A po roce 2020, jenž znamenal skokový přesun aktivit nejrůznějšího druhu do digitálního prostoru, tomu tak bude ještě o poznání více. Z cest bez cesty, dosud příležitostné záležitosti, se stane bezpochyby systematicky používaná a navíc environmentálně šetrná alternativní forma cestování všude tam, kde nejsou nezbytné skutečné fyzické přesuny z místa na místo. Cestám kolem světa podnikaným bez opuštění pracovny, ložnice či obýváku je proto třeba prorokovat slavnou a velkou budoucnost.

Cesty, ty fyzické, mají nezpochybnitelné kouzlo. Neměli bychom však být sentimentální a chtít, aby se zaniklé či zanikající cesty, ať již ty skutečné nebo jejich metaforické protějšky, vrátily do našich krajin ve své dřívější hustotě a původní podobě, neboť funkci, kterou měly, jako lidé digitálního věku vlastně ani nejsme schopni rozumět v tom smyslu, jak jí rozuměli naši předci. Náš život i životní styl, ve městě i na venkově, je prostě jiný. Hovoříme-li o kulturním dědictví cest, rozlišujme mezi dědictvím a památkou minulosti. Památka je statická, je vzpomínkou na minulost, pomníkem zašlých dob, plní funkci mementa. Dědictví je však dynamické, je přetvářeno, dostává nové obsahy a významy. To, čím se cesty stávají kulturním dědictvím, je určováno jejich základním posláním – tím je zajištění prostupnosti a dostupnosti, úloh, které každá cesta nejen zprostředkovává, nýbrž i symbolizuje. Cesty, jež tuto funkci buďto plní nebo mají potenciál plnit, je třeba vytvářet, chránit i obnovovat.

Věřím přitom, že pohled na fyzické cesty v jejich proměnách a nejrůznějších podobách, od jara do zimy, za slunce i bláta, dodává sílu a inspiraci hledat jejich nefyzické protějšky nejrůznějšího druhu, které nikdy nebudou mít poetiku polních úvozů, jejich prošlapávání, vytváření a objevování je však v dnešním světě tolik důležité.

CESTY V PROMĚNÁCH ROKU

Leden

Únor

Březen

Duben

Květen

Červen

Červenec

Srpen

Září

Říjen

Listopad

Prosinec

Citace tohoto článku (doporučený formát): SCHOLZ, Milan: Mizení cest. Verze 1.0. In: milanscholz.cz, publikováno 10. 12. 2020, https://milanscholz.cz/mizeni-cest/