Esej s fotografiemi / „Kam dnes půjdeme? No přeci za kulturou.“ Při těchto slovech si nejspíš většina populace vybaví cestu do divadla, na koncert, do galerie. V lidské imaginaci přitom vyvstane představa odění se do společenského oblečení a pocit jisté vznešenosti, jenž se v naší obrazotvornosti neodmyslitelně váže k institucím, kterým dáváme přídomek „kulturní“. Jen málo a nedostatečně si uvědomujeme, že kořeny pojmu kultura leží docela jinde. Zřídka kdo (a dovolím si tvrdit, že takřka nikdo) si termín „kultura“ při první myšlenkové asociaci spojí s tím, co je často vnímáno jako svého druhu protiklad oné kultury s nevysloveným přívlastkem „vznešená“, s místem, kam se pramálo hodí společenský úbor, ba dokonce kam ani nepatří sama přítomnost lidí domněle kulturních a úspěšných – s blátivým oraništěm. Samo slovo „zorat“ dostalo v češtině pejorativní nádech s významem „zkazit“, a tak jsou vlastně do oranišť a podobných končin vykazování ti, kdo jsou nálepkováni módním přitrapnělým anglicismem jako loseři.
A přeci leží kořeny kultury právě v oraništi. Antická latina, odkud pojem cultura vzešel, toto slovo a jeho odvozeniny spojovala se dvěma významy, které byly v tradičním rolnickém světě úzce propojeny – se zemědělstvím a pěstováním plodin na jedné straně a s náboženstvím (cultus) na straně druhé. Oba zmíněné smysly termínu kultura dobře známe i v moderní češtině, v níž hovoříme o polních kulturách a náboženském kultu. Ani jeden z těchto významů ale příliš nespojujeme s onou „kulturou, za kterou chodíme“.
Původní latinský výraz úzce spjatý se zemědělstvím prošel v jednotlivých evropských jazycích složitým etymologickým vývojem, který vyústil ve vzájemně značně rozdílné významy. Okolo pojmu kultura se v průběhu dějin točily obrovské diskuse příznačné nejvíce pro německou jazykovou oblast – kultura jako strážkyně přirozených i člověkem vytvořených hodnot byla vnímána jako jakýsi protiklad civilizace (skrývající v sobě prvek přecivilizovanosti), přičemž nevyjasněný poměr Kultur und Zivilisation měl nemalé politické a světonázorové konotace. Interpretace těchto pojmů sehrávala významnou úlohu v německém nacionalismu 19. a prvních desetiletí 20. století, v němž byla zdravá a na hodnotách založená „německá kultura“ stavěna do opozice vůči změkčilé „francouzské civilizaci“ na západě a neotesanému „slovanskému barbarství“ na východě.
O vzájemně nepřekryvném vnímání slova kultura v jednotlivých jazycích výstižně svědčí překlady titulů některých knih globálního významu. Tak slavná publikace The Clash of Civilizations amerického politologa Samuela Huntingtona byla do češtiny (podobně jako do naprosté většiny jazyků) přeložena za použití termínu „civilizace“ jako Střet civilizací. Němčina však pro lepší vystižení smyslu vyžadovala aplikaci výrazu Kultur a německý překlad proto zní Kampf der Kulturen.
Odlišný jazykově-významový překryv se ukázal v případě překladů knihy předního francouzského historika středověku Jacquese Le Goffa La civilisation de l’Occident médiéval (doslovný překlad názvu do češtiny by zněl „Civilizace středověkého Západu“). Ve „středoevropských“ jazycích, němčině, češtině, polštině a holandštině, byl však francouzský termín „civilizace“ překládán jako „kultura“ a český název knihy proto zní Kultura středověké Evropy. Projevil se zde jazykově-významový soulad mezi německou jazykovou oblastí a jejím pomyslným historickým „kulturním okolím“ – tedy soulad v teritoriu, jemuž kdysi němečtí autoři jako Friedrich Naumann říkali Mitteleuropa. Slovo „civilizace“ naopak při překladu francouzského originálu volily jazyky v západní a jižní Evropě (angličtina, italština, španělština, portugalština) a rovněž jazyky ve východní a jihovýchodní Evropě (ruština, chorvatština, rumunština, bulharština). Názvy zmiňovaného Le Goffova díla v jednotlivých jazycích ukazují navíc na další zajímavou skutečnost, totiž že je francouzský pojem „Západ“ (Occident) právě ve středoevropských jazycích užívajících termín „kultura“ namísto „civilizace“ překládán jako „Evropa“, zatímco ve všech ostatních (s výjimkou angličtiny, která geografickou specifikaci vynechala) jako „Západ“. To je ale již odlišný příběh vhodný do jiné úvahy.
Zemědělský podtext slova „kultura“ byl až do poloviny 20. století ve většině jazykových prostředí jednoznačně převládající. Kupříkladu frankofonní a anglofonní encyklopedie a slovníky výrazu „kultura“ jen pomalu a liknavě přiřazovaly neagrární a nenáboženské významy z oblasti antropologie, etnologie či archeologie vnímající tento pojem komplexně jako způsob života v jeho duchovním i materiálním vyjádření. V anglosaském prostředí, kde se jako první etablovaly vědní obory typu sociální a kulturní antropologie, k tomuto posunu došlo postupně a organicky. Francouzský Larousse však k bobtnajícímu významu termínu kultura dlouho přistupoval s dovětkem, že jeho široké vnímání je německého původu. Francouzští autoři, kteří měli více než kdokoliv jiný v oblibě pojem civilizace (ostatně v moderní podobě konceptualizovaný nejprve právě ve Francii), proto vždy hovořili o „francouzské civilizaci“ tam, kde by mluvčí češtiny daleko spíše volil obrat „francouzská kultura“.
Napříč světem byla orba jako první kulturní činnost, první stupínek směrem k úrodě a tedy k obživě, alfou a omegou života drtivé většiny obyvatelstva po celá staletí. V přeneseném smyslu naši předkové orbu, tuto specifickou „iniciační“ rolnickou aktivitu, vnímali jako synonymum zemědělství jako celku – není bez zajímavosti, že kupříkladu dnešní ministerstvo zemědělství bylo v rakouském Předlitavsku před první světovou válkou označováno jako ministerstvo orby. A orba je konec konců nezpochybnitelnou alfou a omegou života i dnes, jen zmizela z myšlenkového perimetru rozhodující části populace i z fyzického dohledu té její části, která tráví prakticky veškerý čas v intravilánu měst a obcí. Pokusme se tedy dívat na oraniště, ten pramen naší kultury, s patřičným nadhledem na jedné straně, ale i s plným respektem na straně druhé.
Co nám říká a může říkat rozjímavý pohled na čerstvě obdělané pole? Pro vnímavého člověka v tom bude asi vždy kus atavismu a vždy kus mystiky, jež jsou ale koneckonců podmínkou estetiky, tedy vnímání věcí jako krásných, harmonických či kouzelných. Proč? Protože orba, stejně jako setba, růst a sklizeň svým způsobem mystické a kouzelné jsou. Všechna lidská pokolení, až na ta zcela nejposlednější, narozená během posledních sta let, je tak vnímala.
Tradiční společnosti akt orby doslova přesytily mystikou, magií a pověrami. Nelze se jim přitom vůbec divit, úroda znamenala život, neúroda smrt, a memento mori tak neustále viselo ve vzduchu. Činily tak však v míře a podobě, jež dnes připadne jako přemrštěná dokonce i těm, kdo vyznávají pohled na svět zdůrazňující spjatost člověka s přírodními silami. K první jarní orbě vycházel rolník čistě umyt a v čisté košili, před orbou obcházel spolu se ženou pole s rozsvícenou svící, svěcenou vodou, vykuřovadlem či bylinkami, do hlíny vsazoval chléb či pečivo, aby tak dal půdě příklad toho, co z ní má vzejít. Ne náhodou byla orba nerozlučně spjata s náboženskými rituály na jedné straně a se sexualitou na straně druhé. České slovo „orat“ se nápadně podobá latinskému „orare“ (modlit se), ačkoliv přímá etymologická souvislost jej pojí s výrazem „arare“, latinským termínem pro orbu. Ten měl zase sám v předmoderních rolnických společnostech odvozený vedlejší význam naznačující plodivou sílu a obecně vzato pohlavní akt. Toto propojení významů lze vystopovat mimo jiné v mýtu o Přemyslu Oráčovi, připustíme-li interpretační klíč navrhovaný kupříkladu folkloristou a muzikologem Vladimírem Karbusickým. V tradičním rolnickém světě bylo běžnou praxí válení nahých žen (nejlépe mladých panen) v zoraném či k orbě připravovaném poli, případně rituální náznak koitických úkonů prováděný tamtéž (podle pramenů známých ze Srbska), a to za účelem předání plodivé síly rodné hroudě.
Orba dnes postrádá onu mystickou dimenzi, jež byla v rolnických společnostech přijímána jako samozřejmost. Modlitby a zaříkávání nad oraništi či rituální (pseudo)erotické úkony v jarních polích působí v našich geografických podmínkách již dávno neobyčejně cizím dojmem. Soudobá společnost však bohužel dospěla k druhému extrému, když z orby učinila pouhý mechanický akt, pohled na zorané pole zcela odkouzlila a zbavila jej tak symbolických významů, jež v něm dřímají. Orba, prvopočátek zemědělského ročního cyklu a tedy první kulturní krok, ztělesňuje totiž vždy konce a nové začátky.
Citace tohoto článku (doporučený formát): SCHOLZ, Milan: Za kulturou. Verze 1.0. In: milanscholz.cz, publikováno 30. 11. 2020, https://milanscholz.cz/za-kulturou/