Komentář k recenzi / Polské periodikum Colloquia Humanistica vydávané Institutem slovanských studií Polské akademie věd přineslo na konci roku 2021 recenzi mé knihy České a polské hledání identity. Myšlení Tomáše Garrigua Masaryka a Romana Dmowského v komparativní perspektivě. Recenze publikovaná Tomášem Masařem ocenila hloubku zpracování tématu a šíři materiálu, ze kterého kniha vychází. Vyzdvihla rovněž mé vypravěčské schopnosti, čímž jsem jako autor velmi potěšen. Zároveň však Masař podrobil kritice často přítomný důraz na historický detail a skutečnost, že se kniha ve svém výkladu o Masarykově a Dmowského myšlení zakládá na publikovaných spisech obou historických protagonistů a opomíjí při analýze archivní materiály a nepublikované prameny soukromé provenience. Dílčí kritické námitky vznesl Masař i vůči pojetí komparace, jež je v knize aplikováno a jež je založeno na koncepci paralelních příběhů. Ke kritickým bodům, které Masař ve své recenzi zmiňuje, bych se rád stručně vyjádřil v následujících řádcích.
Masař ve své recenzi knize vytkl, že do výkladu až příliš často zařazuje jednotlivosti a historické detaily. Zde musím začít zeširoka. Nepokládám se rozhodně za specialistu na to, čemu se zpravidla říká historický detail. Musím přiznat, že v dějinách mě vždy více zajímaly procesy a struktury než události a příběhy, což byl ostatně klíčový důvod, proč jsem si jako specializaci zvolil komparativní dějiny. Knihu jsem v úvodu zařadil do oblasti srovnávacích dějin idejí. Dějiny idejí, intelektuální dějiny či dějiny myšlení (v každém jazykovém prostředí je preferováno trochu jiné pojmové uchopení) jsou polem, jež ukotvuje ideje a myšlení v historickém kontextu. A právě zde hraje nesmírnou roli zdánlivý historický detail, jenž (je-li na něj správně nahlíženo) nepředstavuje pouhou historickou jednotlivinu. Je to detail, který je v sobě ve zhuštěné podobě schopen sumarizovat nejen velké historické struktury a příběhy (metanarativy), nýbrž i jejich podmíněnost, a to často lépe, než kdyby byly tyto struktury či příběhy formulovány pouhými vzletnými obecnými konstrukcemi, v nichž jsou aktéry bytosti takřka nadpozemské a jejich počínání se vznáší vysoko ve vzduchu. Takto pojímaný detail vrací metanarativy na zem. Detail skutečně není totéž co marginálie a do výkladu o dějinách myšlení i o formování identit jednoznačně patří. Píšu-li o Masarykově a Dmowského myšlení, pak vůbec není okrajové to, jaké měl Masaryk vztahy s tchánem, jakými fyzickými aktivitami Masaryk a Dmowski kompenzovali pohroužení do formulování svých myšlenek či dokonce jakými závažnými zdravotními problémy trpěl Dmowski krátce po skončení první světové války. Ostatně v posledním Masařem jmenovaném případě o jednotlivost či detail ani vůbec nejde – Dmowského tehdejší nemoc byla zcela klíčová pro celé Dmowského působení v poválečném období i pro formulaci jeho myšlenek o identitách. Ve srovnávacím ohledu je poté jedním z klíčů k pochopení toho, proč byl Masaryk v meziválečném období tak úspěšný, zatímco Dmowského v mezidobí nemoci rychle nahradili jiní političtí protagonisté a ve víru dalších událostí se na jeho činnost během války pozapomnělo. Zde tedy nemohu souhlasit s Masařovou námitkou. Avšak to, zda se mi vždy podařilo historické detaily do textu vhodně včlenit a zda na čtenáře někdy nepůsobí spíše jako zmiňované marginálie, je již jiná otázka. Soudí-li recenzent, že některé líčené jednotliviny a podrobnosti odvádějí čtenáře od vlastního tematického jádra knihy, pak nemohu jako autor oponovat. Tento úsudek je svrchovaným právem čtenáře a je pochopitelně na zodpovědnosti autora, že čtenář nabývá takového dojmu.
Druhý kritický bod, na nějž Tomáš Masař ve své recenzi naráží, se dotýká použitých pramenů. Recenzent podotýká, že se kniha zakládá na analýze Masarykových a Dmowského spisů a hojně čerpá též z výsledků dosavadního historického bádání. Masařovi přitom v publikaci chybí práce s archivními materiály a nepublikovanými prameny soukromé povahy. Chtěl bych zde zdůraznit to, co vyplývá ze samotného názvu knihy – totiž že publikace pojednává o českém a polském hledání identity tak, jak jej formulovali a veřejnosti předložili Masaryk a Dmowski. Ano, Masarykovo a Dmowského hledání identity bylo veřejnou a veřejnosti určenou záležitostí. Klíčovým pramenem proto jsou a musí být Masarykovy a Dmowského publikované texty. Je nerozporovatelnou pravdou, že užití archivních pramenů či korespondence by obsahu knihy přidalo další dimenzi. Téma by ale v takovém případě bylo již odlišné, značně posunuté. Těžištěm by nadále nebyly myšlenky a ideje určené veřejnosti, nýbrž spletitý a detailní proces zrodu těch kterých myšlenek a textů (tedy onen detail, vůči němuž se Masař vymezil). A něco takového nebylo mým záměrem. Masarykovo a Dmowského hledání identit jsem se cíleně rozhodl analyzovat na základě publikovaných textů a kontextualizovat jej na pozadí Masarykova a Dmowského života, jak jsem naznačil v předchozím odstavci – velké, zdánlivě vysoko do vzduchu povznesené koncepce české a polské identity formulovali lidé z masa a kostí, kteří žili každodenními bolestmi a starostmi. A tyto starosti ovlivňovaly a spoluurčovaly způsob, jakým Masaryk a Dmowski hleděli k oněm oblakům plujícím po nebesích, dlouhá staletí překračujícímu světu národních identit i lidských dějin. To je asi to hlavní, co jsem propojením mezi analýzou vysokých idejí obsažených v publikovaných textech a některými podrobnostmi z osobního života jejich autorů chtěl demonstrovat.
Problém použitých pramenů má však ještě druhý, technický rozměr. Komparativně pracující badatel je vždy chtě nechtě nucen limitovat okruh své heuristické základny. V úvodu ke své recenzi přiřadil Tomáš Masař mou knihu metodologicky k tzv. Hrochově škole. Je třeba si uvědomit, že to byl právě Miroslav Hroch, kdo nejednou říkával, že komparativní historik se musí v řadě případů spolehnout na mimopramenné poznání, jinak by nemohl srovnávat, neboť by se skrze nepřeberné houštiny pramenů ke komparaci jednoduše vůbec nedostal. Na tuto skutečnost, jež se dotýká zvláště pramenů archivní povahy, podobně poukázali i další klasici komparativního přístupu (Kaelble, Kocka, Grew, Haupt atd.). Kvalitní a faktograficky spolehlivé historické i jiné práce jsou pro komparativního historika vedle pramenů samých významným zdrojem poznání. Komparace je založena na „hledání souvislostí“ (vypůjčím-li si termín použitý v titulu jedné z Hrochových knih) a komparativně postupující badatel tudíž povahou svého výzkumu není úplně klasickým historikem. Interdisciplinarita je integrální součástí komparativního přístupu již z jeho definice a tomu odpovídají i metody práce, jež mají k pramenům odlišný vztah než v případě výzkumu, který na srovnání založen není. Základem mého bádání byl od počátku rozbor zvolené problematiky bez ohledu na oborové zařazení. Otázka, zda se jedná o historiografické zpracování nebo zda kniha spíše náleží k jiné disciplíně, pro mě byla a je věcí vedlejší, ba irelevantní. Potíže s oborovou přináležitostí mé knihy lze ostatně vystopovat i dle kategorií, do nichž ji zařadili knihkupci – publikace byla prodejci přičleněna k tematickým skupinám „politologická literatura“, „filosofická literatura“, „společnost a politika“, nikoliv však „historie“.
Třetí výtka Tomáše Masaře byla spíše dílčí a dotýkala se způsobu, jak jsem na zpracovávanou látku aplikoval komparativní přístup. Masař si zde povšiml délkové disproporce mezi oddíly pojednávajícími jednotlivě o Masarykovi a Dmowském a třetím, komparativním oddílem. Uvedl, že první dvě části knihy vedle sebe staví dva paralelní příběhy a teprve třetí, oproti přechozím oddílům kratší část, je skutečně srovnávací. Chtěl bych v té souvislosti zdůraznit, že neexistuje metodologické pravidlo o rovnosti délky kapitol a pokud by snad existovalo, bylo by pravidlem nanejvýš pochybným – každá zpracovávaná látka, ať již jakákoliv, by se takovému pravidlu vzpírala a jeho užití by znamenalo deformaci probíraného tématu. Komparativní studie nejsou a nemohou být srovnáváním všeho se vším a ve všem, nýbrž ponechávají srovnávaná témata v jejich přirozeném prostředí a kontextu a následně podrobují srovnání zvolené aspekty. Kromě toho je třeba poukázat na skutečnost, že i samo postavení dvou (nebo více) paralelních případů vedle sebe je druhem komparace, a to za předpokladu, že jsou v obou (respektive všech) studovaných případech kladeny na základě téže metodiky a metodologie tytéž otázky. Konstatoval to ve své příručce o komparativní teorii a metodologii Hartmut Kaelble (Der Historische Vergleich), povšiml si toho ve své publikaci Big Structures, Large Processes, Huge Comparisons Charles Tilly, postupoval tak ve velké části knihy Evropská národní hnutí v 19. století již zmiňovaný Miroslav Hroch. Tento přístup lze podle mého názoru nazvat „měkkou“ komparací, na rozdíl od komparace „tvrdé“, jež skutečně systematicky krok po kroku srovnává studované případy. Zatímco „měkkou“ komparaci jsem aplikoval v prvních dvou kapitolách věnovaných jednotlivě Masarykovi a Dmowskému, k jejímu „tvrdému“ protějšku jsem přistoupil v navazujícím třetím oddílu. Domnívám se přitom, že délka třetího, integrálně komparativního oddílu (126 stran) je zcela adekvátní. Jelikož jsem si byl vědom, že kniha za účelem lepšího pochopení problematiky kombinuje „měkkou“ a „tvrdou“ komparaci, užil jsem v jejím názvu výraz „v komparativní perspektivě“. Komparativní perspektiva, to není okřídlený slovní obrat, nýbrž sousloví s konkrétním významem, jenž mu dal jeden z klasiků komparativních dějin Jürgen Kocka (viz jeho studie The Uses of Comparative History). Znamená, že srovnání (respektive srovnávací pohled) stojí na pozadí primárního výkladu, jenž sám o sobě (ve smyslu „tvrdé“ komparace) komparativní není. Nicméně je třeba sebekriticky konstatovat, že jsem tyto otázky metodologického rázu v úvodu ke knize dostatečně neozřejmil, neboť jsem o nich pojednával jinde (ve studii Komparativní přístup v historiografii a transnacionální historická problematika)
Pokouším-li se vmyslel do pozice recenzenta své vlastní knihy, docházím nicméně k závěru, že mé uvažování by se orientovalo na podobné body, jež ve své recenzi prezentoval Tomáš Masař. Mé akcenty a vyhodnocení jednotlivých aspektů by byly odlišné, přesto je však pro mě Masařova recenze právě tam, kde na pojetí tématu hledí kriticky, pomyslným zrcadlem, do něhož je dobré se dívat.
Recenze Tomáše Masaře v Colloquia Humanistica
Citace tohoto článku: SCHOLZ, Milan: Recenze knihy Milana Scholze o Masarykovi a Dmowském v periodiku Colloquia Humanistica. Verze 1.0. In: milanscholz.cz, publikováno 15. 1. 2022. https://milanscholz.cz/recenze-knihy-o-masarykovi-a-dmowskem-colloquia-humanistica/