Paradox člověka: lidské lidství a lidské zvířectví

Esej / Přírodní zákony daly možnost uplatnění principu kola, avšak síla, za kterou jedni spatřují působnost Stvořitele a druzí evoluci, nevyužila tento princip v biologické praxi. Žádný živočišný druh se nezačal pohybovat na kolečkách, až člověk, o němž se znesvářené tábory nedovedou shodnout, zda je sám zvířetem nebo svébytnou entitou, poznal užitečnost tohoto principu a (sám v pohybu pomalý a slabý) začal kolo používat jako berličku. Berličku tak užitečnou, že z ní učinil základ vší dopravy hýbající světem. Z hlediska biologických principů nebylo kolo normální ani přirozené a člověku, objeviteli principu kola, v průběhu staletí a tisíciletí kolečka nepřirostla. Kolo se však stalo jedním z elementů umožňujících kontrolu nad světem. Stojí tak proti přirozenému řádu světa a zároveň jej svrchovaně potvrzuje, značí evoluční invaliditu v biologickém smyslu, aby vzápětí tímtéž přitakávalo principu vývoje, neboť člověk, jeho v pohybu biologicky nedostatečný objevitel, mimo sebe evolučně překovává sám sebe a boří dominanci biologických principů.

A je tedy člověk zvířetem nebo svébytnou entitou? Moudrý pozorovatel nepochybně konstatuje, že otázka je nesprávně položena a je z podstaty věci absurdní, protože sem nepatří žádné buď – anebo. Historik však musí trpce přiznat, že dějinami nejednou hýbaly právě hloupé odpovědi na ještě hloupější otázky. „Důkazy“ nejrůznějšího ražení a druhu, jednou s puncem božského a podruhé zase vědeckého původu, byly důvodem k potírání protivníka či k všeobecnému vymycování jinakosti. Vnitřní logikou svých argumentů však až přespříliš často popíraly samy sebe. Tak vědecké konstatování „člověk je zvířetem“ má nepochybně platnost z hlediska biologie životních procesů, přeneseno do širšího rámce však nabývá absurdního vyznění. V důkazu se totiž ihned skrývá jeho vyvrácení, protože jen člověk jako jediný z živočichů zná pojem „zvíře“, který zkonstruoval jako abstrakci získanou pozorováním živočišné říše. Jako jediný se proto bude za zvíře sám považovat a jako jediný se bude k této kategorii hlásit.

A tak člověk, jediný živočich schopný dospět k identitě zvířete, vymyslel slova a pojmy, aby jimi, jak jen se dá, uchopil, roztřídil a popsal zvířata i rostliny, vnější světy i říši své fantazie, rozumové pochody i emocionální stavy. Slovo bylo nedokonalým odrazem toho, co mělo označovat, jak si správně povšiml jeden ze zakladatelů strukturalistické lingvistiky Fernand de Saussure, když poukázal na nahodilost (arbitrárnost) vztahu mezi označujícím a označovaným. Přesto však slovo představovalo jediný provozuschopný prostředek k uchopení světa a člověk tudíž k užití slov a pojmů sahal i za cenu, že přitom (jak říkával Michel Foucault) okolní realitu při své snaze o její popis nevědomky deformoval a bezskrupulózně znásilňoval.

Ve slovech a pojmech se skrývalo cosi čarovného, potenciál fantazie, hry i abstraktního myšlení. Co nelze vyjádřit jazykem, to nelze ani myslet. A tak vznikly smyšlené imaginární světy i matematika, onen jazyk nejvyšší abstrakce, vznikla pravda a vznikla lež. První verše biblického Janova evangelia začínajícího obratem „na počátku bylo Slovo…“ (řec. Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος [en arché én ho logos]), jejichž interpretace byla po dlouhá staletí předmětem nesčetných věroučných sporů, mohou proto mít při troše kacířského uvažování nejen teologický, nýbrž i filosoficko-historický význam, neboť vlastně trefně identifikují prvopočátek toho, co nazýváme civilizací, ba i toho, co nazýváme člověkem. Protože člověk bez slov vlastně ještě není tak úplně člověkem. 

Netrvalo dlouho a člověk pozapomněl, že slova a pojmy jsou jen nádobami v rukou jeho mysli a fantazie, z nichž lze pít nápoje různých obsahů. Začal mylně předpokládat, že v poháru má každý víno a v hliněném hrnku černý čaj. V tu chvíli se role člověka a slova obrátila a – jaký to paradox – člověk, tvůrce slov a pojmů, se až přespříliš často stával hříčkou v rukou těchto svých výtvorů, znevolněným otrokem říše pojmů a slov, své mluvy, o níž spisovatel Albert Camus napsal, že je kořenem neporozumění (le langage est source de malentendus).

Snaha mladého filosofa Ludwiga Wittgenstein, aby byla do říše slov vnesena logika a na principech exaktních věd založená jasnost, představovala jistě pozoruhodný a svým způsobem heroický pokus, jednalo se ale o úsilí odsouzené od počátku k nezdaru. Zhuštěně je tato snaha vyjadřována sloganem ze závěru Wittgensteinova Traktátu, který říká, že „o čem nelze mluvit [jasně], o tom je třeba mlčet“. Wittgenstein tak absolutizoval význam sdělovací funkce řeči na úkor její nezanedbatelné poeticko-estetické komponenty sehrávající významnou úlohu ve sféře lidského prožívání světa. Celý výše zmíněný postoj byl však v pozdějších letech ve spisu Filosofická zkoumání revidován Wittgensteinem samým. Wittgenstein si snad sám uvědomil nejen to, že jeho postulát dovedený do důsledku by nutně znamenal celosvětové mlčení doprovázené úplným zánikem řeči a komunikace, ale možná i to, že snaha o logičnost a jasnost má bohužel potenciál plodit nezamýšlené paradoxní důsledky, na hony vzdálené od původního dobře míněného záměru. Může se totiž stát argumentačním klackem v rukou dogmatiků slov, užívaným proti diskusi poukazující na reálnou pestrost a mnohoznačnost světa.

Nejasnost slov i úsilí o jejich jasnost nezřídka paradoxně vedou k podobným důsledkům, k podobně vyznívajícímu neporozumění, neboť „jasnost slov“ je protimluv a úsilí o ni je šroubované. Slova totiž potenciál k jasnosti nevykazují, vzpírají se a odporují. Podobně ani žitý svět nevykazuje potenciál k tomu, aby byl jasně popsán pojmy, slovy či jakýmkoliv jiným člověkem vytvořeným systémem znaků. Dva protikladné významy v žitém světě často nejsou dvěma protilehlými body na jedné a druhé straně úsečky, ale pohybují se sem a tam po kruhu různými směry. Tak trochu ezoterika? Ne, nikoliv, historie. V dějinách opravdu nejsou a nebyly dvojice jako síla-slabost, vítězství-prohra, úspěch-neúspěch protikladnými a vzdálenými body, naopak, stávaly těsně vedle sebe. Ba co víc, nejednou byly tyto pojmy takřka vzájemně zaměnitelné. Dobře si to uvědomoval T. G. Masaryk, když ještě za svých studentských let lapidárně okomentoval své vlastní životní vyhlídky a řekl: „Ze mě bude buď něco hodně velikého, anebo vůbec nic.“

Není třeba velké školenosti ve slovní logice, abychom cítili, že vztah pojmů člověk-zvíře je značně odlišný než v případě poměru výše zmíněných na první pohled protikladných dvojic typu síla-slabost či vítězství-prohra (ačkoliv i v jejich případě je protikladnost v podobě dvou protilehlých bodů na úsečce spíše výrazem naší pojmotvornosti než odrazem historie prožívané dějinnými aktéry). Mnoho lidských generací přesto pociťovalo přirozenou potřebu dotazovat se na „lidské lidství“ a „lidské zvířectví“, podobně jako teologové vnímali nutnost řešit vztah mezi „božím božstvím“ a „božím lidstvím“, jak to výstižně ukazuje název reprezentativního výboru z díla protestantského teologa Karla Bartha (Boží božství a boží lidství) zvolený českými překladateli. Poměr lidského lidství a lidského zvířectví se ale (jak to ostatně bývá všude tam, kde slova převezmou moc nad okolní realitou) nešťastně rodil z dogmatizovaných pojmů a slov, z naivní touhy po vínu litém do pohárů a čaji v hliněných hrníčcích, po objektivním určení buď–anebo, po dvou protilehlých bodech úsečky. To vše bez patřičného zřetele ke skutečnosti, jak zapeklitá je nejen pokládaná otázka ohledně lidského zvířectví a lidského lidství, nýbrž i buď-anebo samotné, které jen málokdo dovedl a chtěl vnímat tak prohloubeně jako filosof Søren Kirkegaard, jenž obrat buď-anebo vtělil do názvu své stěžejní práce.

Odpověď na otázku ohledně lidského lidství a lidského zvířectví ve stylu buď-anebo musela vést k neblahým fatálním důsledkům, ať již bylo zvoleno první či druhé. Volba pro lidské lidství ignorovala biologii, bránila rozvoji lékařské vědy i rozumu vůbec a měla na svědomí bezpočet životů. Volba pro lidské zvířectví zase vulgarizovala pozorování živočišné říše a ve své naivní představě „přežití silnějšího“, která sílu nedovedla měřit jinak než v Newtonových jednotkách, vedla nevyhnutelně ke kataklyzmatu plynových komor. Naivitu vize newtonovsky vyhlížející „síly“ v biologické sféře přitom trefně pojmenoval psychoanalytik Erich Fromm (mimochodem židovský emigrant nucený roku 1933 uprchnout z Německa před nacistickým režimem). Roku 1941 ve své knize Strach ze svobody interpretoval biologickou nedostatečnost nikoliv jako slabost, nýbrž jako potenciál svého druhu. Konstatoval, že v případě člověka je právě biologická nedostatečnost podmínkou rozvoje civilizace a tím vlastně potenciálním zdrojem síly člověka ve srovnání s jinými živočišnými druhy i síly toho kterého lidského jedince v rámci příslušníků svého vlastního druhu.

Dnešní společnost se do značné míry oprostila od neplodných půtek vnímajících lidské lidství a lidské zvířectví jako protistojné pojmy a celá otázka jejich vzájemného vztahu by mohla být pokládána za vcelku nepraktickou neřešitelnou hříčku filosofických úvah ve stylu starořeckých aporií. A konec konců právě nerozporné vnímání zbavené osudného buď–anebo by bylo nanejvýš žádoucí, pokud by zde však nevyvstávalo jedno velké paradoxní ale. Toto ale spočívá v nerozporovatelné a nevyhnutelné skutečnosti, že se při řadě každodenních i velkých dějinných rozhodnutí bez buď–anebo prostě nelze obejít. Problematika lidského lidství a lidského zvířectví řešená nutně ve stylu buď-anebo má totiž rozsáhlé praktické přesahy do celé řady rozhodovacích procesů. Odvíjí se od ní odpověď na otázku, zda je člověk sám a jeho činnost přirozeným faktorem v přírodě, nebo zda je lidský druh spíše vnějším elementem, jehož aktivity onen přirozený svět narušují. Odtud pak všechny současné diskuse a spory o udržitelnosti rozvoje, klimatických změnách, způsobu využití přírodních zdrojů či vlivu člověka na biodiverzitu. Odtud spory o tom, jak moc chránit divočinu před lidskou civilizací, či dokonce o tom, je-li celá lidská ekonomika z podstaty věcí součástí přirozeného přírodního procesu a jeho vývoje nebo nikoliv. Tyto diskuse ostatně nejsou nikterak nové a na přelomu 19. a 20. století stály například v počátcích moderní geografie jako vědeckého oboru – zatímco Paul Vidal de la Blache považoval člověka za klasický přírodní faktor, Friedrich Ratzel pokládal lidskou činnost za element dynamizující přírodní konstanty (skrze toky zboží, informací apod.) a tudíž za prvek vůči přírodě spíše vnější.

Ačkoliv snad rozumově víme i emocionálně cítíme, jak je ve jmenovaných případech buď-anebo nesmyslné a odpověď v tomto stylu racionálně nemožná, vidíme zároveň, že se jí nelze vyhnout, neboť je nutným předpokladem toho kterého způsobu našeho jednání. Ať rozhodneme tak či tak, víme, že naší volbou bezskrupulózně pomíjíme nemalou část reality, a to za situace, kdy lidskému lidství a lidskému zvířectví nelze přiřadit číselně vyjádřitelné váhy usnadňující rozhodnutí pro první či druhé. To nás nutně staví před problém reálné bezmoci ohledně volby dobrého řešení.

A tak zde rod homo stojí opět před absurditou a paradoxem, kdy na základní otázky nemůže odpovědět objektivně a sahá nevyhnutelně k emocionálním či zideologizovaným rozhodnutím. Ta však člověk, zas a znovu paradoxně, ustavičně zdůvodňuje racionalizujícím způsobem. Bere si na pomoc poddruh slov s nejobjektivnější tvářností, kterému dal název čísla. Operuje a čaruje s procenty a váhami. Předstírá kvantifikovatelnost kvalitativních problémů. Sahá k důmyslně voleným výrazům a pojmům, aby svá rozhodnutí obhájil nejen před ostatními příslušníky svého rodu, nýbrž i sám před sebou. Činí tak do té míry, že je nakonec emocionalita rozhodování zcela lapena v zajetí pojmů, čísel a slov, jejichž důmyslným strukturováním vzniká to, čemu říkáme argumenty. Touto cestou je emocionalita racionalizována natolik, až sama zaniká a přestává být emocionalitou.

Pomyslné protiklady racionálního a emocionálního, které vlastně představují konstrukty naší mysli zprotikladnělé až prací pojmů a slov, se tak sjednocují. Otázka po emocionalitě a racionalitě, podobně jako otázka po lidském zvířectví a lidském lidství, se vrací tam, kde vznikla, tam, kam vlastně svou logikou nejniterněji patří, do říše slov a pojmů. Říše, jejímž středobodem je logos, ten logos, který byl „na počátku“ (Ἐν ἀρχῇ) a stál u zrodu člověka i jeho civilizace. Logos, prostřednictvím kterého podle Janova evangelia „povstalo vše, co jest“ (πάντα δι᾽ αὐτοῦ ἐγένετο) a který, pokud bude vnímán zcela neteologicky, v průběhu dějin získal moc nad člověkem, svým původcem, jehož civilizace se (řečeno s filosofem Jacquesem Derridou) stala přinejmenším v její evropské variantě civilizací logocentrickou.

Citace tohoto článku (doporučený formát): SCHOLZ, Milan: Paradox člověka: lidské lidství a lidské zvířectví. Verze 1.0. In: milanscholz.cz, publikováno 15. 11. 2020, aktualizováno 24. 1. 2022, https://milanscholz.cz/paradox-cloveka/

Sdílet/Share this