Esej / Stará dřevěná truhla se pomalu rozpadá pod náporem letité mravenčí práce červotoče. Jeden z pantů kdysi bytelného víka je utržen a druhý visí na chabých proužcích skrz naskrz zkorodovaného kousku kovu, který jen po očištění od pavučin prozrazuje, že kdysi býval železem. Pod víko někdo před časem umístil vroubkovaný kartón, jenž měl snad chránit obsah truhly před degradací, když víko již přestávalo spolehlivě sloužit svému původnímu účelu. Vysoká vlhkost vzduchu však učinila své a na kartónu nalezla živnou půdu plíseň, která nyní charakteristicky a nezaměnitelně čpí z celého obsahu truhly. O totéž se kdosi pokusil s použitím hmoty, v níž lze s trochou fantazie tušit buničinu, myši ji však v průběhu let rozcupovaly na nejdrobnější kousky a roznesly do celých útrob truhly, takže dnes v této hmotě, ulpívající v drolivých shlucích na každém předmětu v truhle, nelze identifikovat ani přesný druh materiálu, ani to, zda byla do truhly vložena dříve či později než zplesnivělá torza kartónu. A pod tímto nánosem, prosyceným všudypřítomným myším trusem, změť zežloutlých papírů nejrůznějšího stáří a druhu, dědictví několika generací, které sem vkládaly to, co pokládaly za hodné uchování.
Žádný z těch, kdo truhlu otevřel, aby sem něco vložil, neodolal pokušení nahlédnout dospod – většinou tak však činil v chvatu, na okamžik, mezi jinou prací a když odcházel, položil staré dokumenty vedle nových přírůstků. Protože značná část listů nebyla datována, pro budoucí návštěvníky se jednou staré stávalo novým, podruhé nové starým a potřetí zase stálo vše neuchopitelně mimo čas. Osobní dopisy tu tak dnes leží vedle účtenek dokládajících zaplacení protipožárního pojištění, výstřižky z novin vedle rodinných fotografií a křestních listů. A tady, mezi úmrtním oznámením a školním vysvědčením, nahmatává ruka cosi jiného než papír – ustřižený cop, pošlou myš a dva dětské mléčné zuby. Autentický žitý archiv člověka, neuspořádaný do chronologických a tematických řad. Archiv nesouvislých útržků a náhod prolnutých tlejícími mementy dřívějšího i nánosy prachu toho pozdějšího. Protože taková je autentická minulost (stejně tak jako přítomnost a budoucnost), které čelí každý, kdo jí pohlédne tváří v tvář.
Citace tohoto článku (doporučený formát): SCHOLZ, Milan: Truhla jménem Dějiny. Verze 1.1. In: milanscholz.cz, publikováno 20. 10. 2020, aktualizováno 24. 1. 2022, https://milanscholz.cz/truhla-jmenem-dejiny/